Graubünden

Okres Inn - HRADY
STEINSBERG  (Ardez)    
zachovalý hradní bergfrit
lokace :    46°46'27.31"S / 10°12'18.31"V

znak městečka Ardez

                                  

 

Zřícenina hradu stojí ve strategické poloze, na mohutné skále východně od vesnice Ardez v Unterengadinu, ve švýcarském kantonu Graubünden.
Jako první, listinně uvedení majitelé, se v historii objevují páni z Frickingenu z Überlingenu při Bodamském jezeře. Albert z Frickingenu prodal před svou smrtí († 2. 2. 1209) veškerý svůj majetek mezi Engadinem a Bolzánem, včetně hradu v Ardez, churskému biskupu Reinherdu z Torre (1194 až 1209). V r. 1228 se Albert Tyrolský, v rámci smíru s biskupem Bertholdem z Helfensteinu, rezignoval na své vlastnické nároky na hrad Ardez a okolní území. Biskupství zde pak následně založilo biskupský soud.
Mocenské neshody mezi biskupstvím a tyrolskými hrabaty v následujících letech přesto pokračovaly. Díky tomu se biskupství dostalo do finančních potíží, a proto bylo nuceno v r. 1348 "gotzhus vesti Steinsberg" s tím "burgsässe" pronajmout za 15 marek ročně rodině Planta. V r. 1357 se obě znepřátelené strany konečně usmířily. Biskup se zavázal, že v případě napadení tyrolskými vévody pomůže bránit hrad Fürstenburg a území v oblasti Vintschgau a Steinsbergu. Po dalších finančních problémech dal biskup hrad v r. 1359 do zástavy pánům z Katzensteinu. Tito přenechali pak svá práva k hradu a panství dále. Tak například kolem r. 1400 byl Steinsberg v držení fojta z Matsche. V r. 1421 byl hrad a příslušné zboží na základě smírčího soudu navrácen opět biskupství. V průběhu 15. stol. byl hrad několikrát dán jako jistá záruka. Majitelem byl mezi jinými také Jiří Scheck (1436), rodina Stupan (1464), nebo opět Baltazar a Jakub Scheck (1485).
V době Švábských válek byl hrad císařským vojskem 25. 3. 1499 vypálen. Tehdejší majitel Baltazar Scheck byl unesen do Merána a zde i s ostatními rukojmími mučen a poté zavražděn. Hrad byl později již jen nouzově obnoven a v letech 1502 až 1519 byl využíván jako zástava Janem Plantou. Někdy koncem 16. stol. byl opuštěn. Dnes je stále majetkem rodiny Planta, ale je veřejnosti přístupný.
Na nejvyšším okrouhlém vrcholu skály, chráněném ze všech stran příkrými srázy a útesy, stál horní hrad.  Areál hradu byl tvořen, stejně jako u Jörgenbergu nebo Hohenrätinenu, raně středověkým kostelem, obytnou budovou (donjonem) a obvodovou hradbou. Přístup do horního hradu byl veden z východu po přirozené rampě, na jejímž konci lze tušit zbytky brány. Blízko vstupu stojí zbytky kostela sv. Luciuse, z kterého se zachovala severní a západní stěna, klenba vítězného oblouku a část jedné apsidy. Kostel má severojižní orientaci.
V nejvyšší části horního hradu bylo vystavěno jádro na půdorysu protáhlého obdélníku a obehnaného samostatnou hradbou. U severní hradby, při delší straně tohoto obdélníku, stál hranolový bergfrit, též obdélného průřezu zapojený do hradby. Vstup do jádra byl patrně v severní obvodové hradbě, západně od věže. Při jihovýchodním nároží této věže je ještě poznat další, ale zazděný starší vstup. Čtyřpatrový bergfrit stojí na severním okraji skály. Dnešní zakončení věže a na středověk příliš plochá střecha pochází až z "novátorských" dob. Změna rozměrů použitých kamenů ve výšce 2. patra ukazuje na pozdější rekonstrukci po zničení hradu. Nápadné je také odsazení zdiva o cca 50 cm ve výšce 1. patra. Hlavní vstup je ve výšce 2. patra v jižní stěně (nádvorní strana). Na severní straně byla pavlač. Dnes viditelné krakorce jsou až pozdějšího (novodobého) data. Po r. 1960 byl do věže proražen na úrovni okolního terénu nový vstup. Později byl ale opět z bezpečnostních důvodů zazděn.
V okolí se nachází hrad Tarasp, v obci Tuor Vonzun a v městysu Susch další 2 věže. 
 

 
 

zpět na mapu okresu Inn