Graubünden


Okres  Möesa - HRADY


SANTA MARIA DI CALANCA   
zbytek hradu s unikátním donjonem a poutní kostel
lokace :   46°15'43.12"S /  9° 8'44.96"V

znak obce  St. Maria

 

 

    

foto vnitřní prostory (klikni)

Zbytky hradu postavené u paty horského svahu severně od stejnojmenné vsi, v dolním Misoxu, přibližně 7 km od Bellinzony. Zdaleka viditelná zřícenina stojí na dvou skalních blocích, rozdělených cca 3 až 4 m průrvou. Zbytky zajímavého hradu lze dosáhnout po neznačené pěšině, která odbočuje z hlavní silnice na okraji vinohradu v západní části obce.Hradní věž stojí na protáhlé skalní ostrožně, jejíž všechny 4 stěny strmě klesají do údolí řeky Calanca, nedaleko kostela sv. Marie Assunty.

V krásné poloze, vysoko nad obcí Misox, u vstupu do údolí Calanca stojí hrad s úplně atypickým donžonem „francouzského“ typu. Osluněná horská stráň napravo nad vstupem do údolí řeky Calanca byla, jak potvrzují četné nálezy, osídlena již v pravěku. V románské době vznikl zde kostel Svaté Marie, který na konci středověku tvořil sakrální centrum údolí. Na výrazném skalním hřebeni, přímo za kostelem, bylo nejpozději v průběhu 12. stol. vybudováno světské centrum údolí - hrad Svaté Marie v Calance.
 
O době výstavby věže neexistují bohužel žádné listinné doklady. Podle použité technologie zaklenutí prostor, komínu, záchodové šachty a tvarů oken lze datovat vybudování hradu kolem r. 1300. Jisté je, že věž byla vybudována až v druhé stavební etapě, z původní hradní dispozice se dodnes zachovaly jen malé stopy po zdech v severní části skalní ostrožny. Ze starší hradní dispozice byly při stavbě donjonu velké části zničeny, jen obytný trakt v severní části byl nadále používán. Hrad byl patrně vystavěn jednou z místních šlechtických rodin v průběhu 12. stol. a skládal se z obvodové hradby, jenž kopírovala přesně tvar vrcholu návrší a jednoho obytného křídla, jenž bylo situováno v severním rohu dispozice. Půdorysně lichoběžníkový palác vznikl přístavbou jižní stěny do severního zakončení hradby. V r. 1968 byly při vykopávkách nalezeny fragmenty nástěnných maleb a kachle z kamen, které pocházejí z období od 13. do 15. stol. R. 1203 se v písemných pramenech objevuje jakýsi Ser Anricus de Calanca, který však nemusel mít nic společného se zdejším hradem. Je však nepravděpodobné, že by mohutnou obytnou věž si nechal vystavět nevýznamný šlechtický rod. Předpokládá se, že staviteli věže mohli být svobodní páni ze Sax-Misoxu, kteří kolem r. 1300 úspěšně sjednotili zdejší panství kolem Misoxu a přitom se zbavili místních šlechtických rodů. Panství Calanca se stalo jejich državou již r. 1291. Neobyčejný druh stavby věže na způsob francouzských donjonů, představující unikát v této oblasti, přivádí na myšlenku, že jako stavitelé hradu byli přizváni zahraniční odborníci. Obytná věž tohoto typu je v Alpském prostoru a v Itálii úplně neznámá, srovnatelné typy se nacházejí až v centrální a severní Francii. V r. 1291 a 1296 byl v listinách jmenován Martin ze Saxu, jako pán celého údolí Calancatal, později r. 1316 jeho bratři Martin a Jindřich ze Saxu. Poprvé byla věž v listinách uvedena až v 15. stol., když byla v držení rodinné větve ze Sax-Grono (r. 1434). Když 20. listopadu 1480 hrabě Jan Petr ze Saxu předal veškerá práva a vládu nad panstvím Misox a údolí Calancy milánskému vojevůdci Janu Jakubovi Trivulziovi, nebyl hrad Santa Maria di Calanca ve smlouvě uveden. Pravděpodobně byl již kolem poloviny 15. stol. opuštěn. Zatímco se další hradní stavby postupně rozpadaly, zůstala mohutná obytná věž podivuhodně dobře zachována. Zdaleka patrná dispozice vyčnívá nad vesnicí Santa Maria di Calanca a je přístupná po cestě z hlavní ulice kolem farního kostela po schodech, jenž vedou k obytné věži.
 
Donjon je postaven přibližně na čtvercovém půdorysu o rozměrech 7 m x 7 m z kvalitního lomového kamene střední velikosti a v nárožích armována přitesanými balvany. Jednotlivé kameny nažloutlé barvy jsou spojeny hrubozrnnou písčitou maltou. Spáry mezi kameny byly vymazány a uhlazeny. Velikost kamene se s výškou věže zmenšuje.
Třípatrová obytná věž má neobvyklý pětiboký půdorys, její interiéry jsou však čtyřhranné. Místnosti druhého a třetího patra věže jsou zakončeny valenou křížovou klenbou s kamennou lavicí podél stěn a komínem, jehož dýmníky se spojovaly pod stropem (viz. foto vnitřních prostor). Nalevo a napravo od komína jsou okenní výklenky podobné střílnám. Jednotlivá patra byla spojená schodištěm vestavěným do zdí. Na západní straně je průchozí záchodová šachta s jedním výklenkem se sedátkem na patře. Přístup do věže byl umožněn přes vysoko položený vstup v západní stěně, který vedl přímo do druhého patra věže. Na nejužším místě dosahuje tloušťka zdiva 2 metry, v nejširším dokonce 4 m. Přízemí, které nebylo osvětleno žádnými okny, sloužilo jako cisterna na vodu. Historik Erwin Poeschel se domníval, že věž byla ukončena otevřenou plošinou s korunou zdiva zakončenou cimbuřím. Mezi lety 1932 až 1933 bylo zakončení věže při restauračních pracích silně změněno a od té doby sloužila jako rozhledna. V r. 1979 byly provedeny na věži další zajišťovací práce, které měly za úkol zabránit vnikání sněhu a deště do konstrukce věže. Dnes je věž ukončena plošinou s parapetní zdí.
Nejblíže se nachází Torre Fiorenzana a Torre Boggiano

 

 
 

zpět na mapu okresu Möesa