A P S I D A 

N Ě M E C K O
Německo - stručná historie
Stát tvořený územím od pobřeží Baltského a Severního moře po střední Evropu
Oficiální název - německy Bundesrepublik Deutschland
Oficiální název - česky Spolková republika Německo
Státní zřízení republika
Hlavní město Berlin
Počet obyvatel hl. m. 3 480 000
Úřední jazyk němčina
Další jazyky dánština, lužická srbština
Rozloha 357 000 km2
Počet obyvatel cca 81 000 000

Od starověku bylo „Německo“ osídleno na jihu většinovými keltskými a na severu germánskými kmeny. Toto území bylo jasněji definováno v době expanze moci Římské říše, kdy se Porýní a Podunají stalo hraničními oblastmi  tehdejší provincie - Germanie.

Ve 2. st n l. začaly pronikat na území Germanie nové germánské kmeny - Alamanové, které cca od 5. st. vytvářely kmenová vévodství jako Sasko, Durynsko, Bavorsko nebo Alamanie.
Po rozpadu Římské říše byla tato území kolonizována Franckou říší a po jejím rozpadu (845 n.l.) připadlo území Německa Východofranské říši. Na přelomu 9. a 10. st., po pádu centrální moci, došlo opět k rozdělení na jednotlivá knížectví, které se postupně začaly spojovat v jednotný celek, jehož centrem se stalo Sasko. Tyto dostředivé tendence byly samozřejmě doprovázeny i územní expanzí severním, západním a hlavně jižním směrem. Pouze východním směrem se toto z počátku příliš nedařilo, protože zde stály v cestě „barbarští“ Slované. Tento vývoj vyvrcholil korunováním německého krále Oty I. papežem v Římě r. 962. n.l., za císaře Římské říše (později Svaté říše Římské).
Jednota Německa trvala zhruba do pol. 11. st., kdy se opět začaly projevovat odstředivé tendence jednotlivých států a knížectví, které byly nakonec „centrálnímu“ panovníkovi podřízené jen formálně. Toto platilo i pro České království. Německo, jako říše, figurovalo jen „papírově“.

Jednotlivé státní útvary pak pokračovaly v dalších územních výbojích, nezávislých na centrální moci a to dokonce i často mezi sebou. V těchto válkách Češi samozřejmě nezůstávali pozadu a smažili se upevnit hlavně politickou moc. Za panování „českého“ krále a pozdějšího císaře Římské říše Karla IV. (1346 - 1378), došlo k opětnému nastolení pevné centrální moci, ale po jeho smrti vše vypuklo opět s neztenčenou měrou. Toto období mělo být na dlouho posledním obdobím klidu a prosperity.
15. a 16. st. bylo poznamenáno neustálými náboženskými válkami, kterým výrazně přispěla husitská revoluce v Čechách. Proto není náhoda, že se Německo od r. 1519 nazývalo Svatá říše římská národa německého (katolíci).

První pol. 17. je zase ve znamení mocenských a vojenských sporů mezi Habsburky, kteří tehdy prakticky nepřetržitě vládli Německu již od r. 1438, a Francie. Spory vyústily vypuknutím 30-ti leté války (1618 - 1648), která oficiálně skončila až podepsáním „Vestfálským mírem“. V té době bylo Německo již jen jakousi konfederací cca 300 samostatných států, které měly samostatnou politiku a ekonomiku. Mezi těmito státy počal v druhé pol. 17. st. vzrůstat vliv braniborského kurfiřtství, jehož panovník se roku 1701 prohlásil pruským králem.
Poslední kapitola „starého Německa“ byla otevřena vypuknutím napoleonských válek a územním obsazením části Německa Francouzi, přičemž došlo k postupnému zrušení asi 200 tehdejších státečků. Samotná Svatá říše římská národa německého byla oficiálně zrušena r. 1806.
Po pádu napoleonské vlády došlo sice k částečné revizi původního území, ale hlavně k posílení politického a vojenského vlivu „přeživších“ států, zvláště pak Pruska.
R. 1815 byl vytvořen tvz. Německý spolek mezi nejsilnějšími státy, a to Pruskem a Rakouskem. Avšak neustálé politické tahanice o moc uvnitř spolku vedly opět k vypuknutí rakousko-pruské válce a porážkou Rakouska v r. 1866.

Další válkou o 4 roky později (1870), tentokrát opět mezi Francií a Pruskem, došlo ke konečnému sjednocení Německa pod Pruskou taktovkou. Došlo k sjednocení ekonomiky, politiky, posílení průmyslu a vyhlášení Německého císařství. Ve světové politice se projevovalo vytvářením vlastních kolonií zvláště v Africe, kde se dostávalo opět do konfliktů nejen s tradiční Francií, ale i s Anglií a Itálií.

Tato politika vojenských tažení a tvrdé pěsti byla však pro mocenské ambice Německa osudnou. Po skončení I. sv. války bylo silně územně okleštěno a hospodářsky zabržděno. Proto byly, částečně i nuceně, přijaty některé politické změny a r. 1918 byla vyhlášena republika, nazývaná podle ústavy, přijaté o rok později, Výmarská.

Německo, sužované válečnými reparacemi, hospodářskými a sociálními problémy a také za přispění netaktní politiky vítězných států, dalo vzniknout myšlence národního socialismu a r. 1933 k nástupu nacismu k moci. Tím byla zahájena další expanzní politika do okolních států (Rakousko, Belgie, Norsko, Holandsko, Čechy) a v r. 1939  II. sv. válka, v průběhu které Německo obsadilo rozsáhlá území i mimo kontinentální Evropu a Asii.

Ale ani tento „pokus“ Německu nevyšel a tak po kapitulaci  r. 1945 bylo rozděleno na 4 okupační zóny, které byly rozděleny mezi hlavní vítězné státy (americkou, anglickou, francouzskou a sovětskou). Západní hranice se navrátily ke stavu z r. 1937. Východní hranice byla posunuta směrem na západ, na řeky Odru a Nisu. Získané území pak získalo Polsko jako kompenzace za násilně zabrané území Sovětským svazem na východě.
R. 1946 došlo ke spojení anglické a americké zóny na tzv. Bizonii a po připojení francouzské zóny r. 1948, vznikla tzv. Trizonie. Od r. 1949 začali tyto státy provádět restrukturalizaci parlamentního režimu ve svých zónách a vytvořením Spolkové republiky Německo (NSR), reagoval Sovětský komunistický režim vytvořením loutkového státu ve své zóně, a to Německou „demokratickou“ republiku (NDR). Tím došlo k vytvoření dvou navzájem politicky a ekonomicky oddělených státu a k postupnému vniku „Studené války“, která mohla několikrát vyústit k vypuknutí dalšího válečného konfliktu, tentokrát „atomového“.
V souvislosti s vývojem v SSSR koncem 80. let došlo r. 1989 k revoltě v NDR a pádu komunistického režimu. Byla stržena Berlínská zeď, jakožto symbol rozdělení Německa a postupně vytvořeny podmínky ke znovu sjednocení Německa.

V roce 1994 odešli z území bývalé NDR poslední ruští vojáci.

Německo se dělí na 16 spolkových zemí: Bádensko-Württembersko, Bavorsko, Brémy, Dolní Sasko, Hamburk, Hesensko, Rýnsko-Falc, Sársko, Severní Porýní-Vestfálsko, Šlesvicko-Holštýnsko, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Berlín.

 

zpět na mapu Německa